Co si představit pod pojmem Klub aktivního stáří? Klub ve kterém se členové prokazují členskými legitimacemi při vstupu do tělocvičny? Nic takového paní Dr. Věra Weberová, která první klub tohoto typu v roce 1978 založila, nezamýšlela. V jedné bezesné noci ji napadlo, že typ otevřené klubové aktivity, přístupný široké seniorské veřejnosti by mohl vytvořit tolik potřebnou platformu sociálního kontaktu pro osamělé seniory. A to se jí beze zbytku podařilo. Klubové pořady se začaly pravidelně konat v kulturním domě v Radimově ulici v Břevnově. Návštěvnost byla obrovská, v programu se střídali profesionální a amatérští umělci. Často přispěli se svou troškou do mlýna i samotní členové klubu. Sál měl však omezenou kapacitu a často se všichni, kteří o to stáli, na pořady ani nemohli dostat.
Já sama jsem se dočetla o existenci KLASu, jak paní Dr. Weberová svůj klub nazývala, až v létě 1983. Tehdy jsem byla krátce po porodu pátého dítěte, když se mi do rukou dostal článek Heleny Bastlové, který končil zoufalou výzvou, aby podobné kluby vznikaly i jinde, zejména na nových pražských sídlištích, kam byli přesídleni důchodci ze čtvrtí ve kterých se bouraly celé residenční bloky, které musely ustoupit nové výstavbě, což byl třeba příklad starého Žižkova. Výzva mě oslovila zejména proto, že já sama jsem na novém velkém pražském sídlišti bydlela. V té době bylo Jižní Město jedno velké staveniště, žádné chodníky ani lavičky. Jediná místa, kde by snad osamělí staří lidé mohli potkat své vrstevníky byla zdravotní střediska a prodejny potravin. Zaujala mě myšlenka vytvořit místo sociálního kontaktu pro ty, kteří byly vytrženi ze svého původního prostředí a přesazeni do sídliště plného mladých rodin s dětmi. Ono se to však snadněji řekne, než zrealizuje.
Potřebovala jsem ke svému záměru technické zázemí a finance. Ale úplně nejdříve jsem musela přesvědčit
odpovědné činitele, že Jižní Město bez Klubu aktivního stáří prostě nemůže existovat. Jediná osoba, která mi od počátku fandila a podporovala můj záměr byla paní Marie Křížová, vedoucí odboru kultury v Praze 4. Všichni ostatní byli proti: Proč investovat do lidí postproduktivího věku? Těm přece stačí harmonikář s Hašlerkami, nebo si mohou zahrát karty v klubu důchodců… To byli nejčastější argumenty, kterým jsem musela čelit. S pomocí paní Dr. Weberové jsem vypracovala návrh koncepce ve které jsem navrhovala pestrou směs kulturních pořadů pro seniory, které všechny měly jednoho společného jmenovatele: vysokou kvalitu. Resistence vůči mému návrhu se jen zvýšila. Ale já jsem zvyklá jít hlavou proti zdi. Nakonec mi byl povolen jeden pořad na zkoušku. Dostala jsem k dispozici sál v KS Litochleby s kapacitou 130 míst a malou částku na honoráře pro účinkující. Ostatní už bylo na mě.
Kdo bude můj první pořad, a možná jediný, uvádět? „Vezměte si pana Dr. Pixu“, radila mi paní Dr. Weberová. „Všichni ho znají z televize, je to profesionál a navíc stejná krevní skupina s diváky. Na obrazovku sice nesmí, ale jinak pracovat s veřejností může…“ Měla pravdu, moje milá Dr. Weberová, pan Dr. Pixa jako konferencier, jak se tehdy moderátorům říkalo, splňoval požadavek nejvyšší kvality. S radostí souhlasil, zejména po tom, co jsem mu připomněla, jak nezdvořile se mnou jednal, když jsem se setkali poprvé. Bylo to v roce 1955, pan doktor byl krátce zaměstnán v televizi a tehdy uváděl jednu ze svých soutěží a scénář ho zavedl do drůbežárny ve Stadicích, kterou vybudoval můj tatínek. Mně bylo šest a byla jsem okouzlena televizním štábem a zejména tím pánem, který mluvil do mikrofonu. Nedala jsem mu zkrátka pokoj, takže on posléze navrhl: „Víš co, holčičko, budeme si hrát na rybičky, kdo z nás dvou vydrží déle mlčet!“
A koho by měl pan Dr. Pixa uvádět? No přece někoho, kdo je oblíbený, náležitě starý a přitom působí mladým dojmem a jeho vrstevníci ho obdivují. Všechna tato kritéria jednoznačně splňovala Ljuba Hermanová, a navíc to bylo ještě v době, kdy předváděla v televizi na jevišti hvězdu, ač jí už bylo přes sedmdesát! Ljuba zpívala pouze za doprovodu živé hudby a ta vycházela z klavíru na který hrál Dr. Vladimír Truc. Účinkující jsem měla zajištěné, ale jak to dám vědět potencionálním divákům? Podle volebních seznamů jsem obcházela sídliště a vhazovala pozvánky do schránek všem, kterým bylo více než 65 let. Domy se tehdy ještě nezamykaly a já ani nedostala peníze na poštovní známky. Byla jsem hrozně nervózní, zda lidé přijdou. Přišli! Dokonce plný sál. Jediný, kdo tam chyběl, byli účinkující. Dr. Pixa, který vezl ve svém autě Dr. Truce i Ljubu se v panelovém bludišti ztratil. Pan Ř. z Kulturního domu v Praze 4, který myšlence Klubu aktivního stáří silně nepřál, se škodolibě radoval: „Tak teď abyste nám něco zazpívala Vy sama.“ Chtělo se mi brečet. Naštěstí zoufalství za chvíli vystřídala obrovská úleva, účinkující totiž konečně dorazili!
Úspěch prvního pořadu byl obrovský, dychtiví senioři se dožadovali pokračování, ale nemohla jsem jim na místě slíbit vůbec nic. Komise složená z členů obvodního výboru strany, kulturního odboru a kulturního domu na Praze 4, která byla na místě, aby posoudila, zda jsem zdárně splnila úkol, se tvářila nepřístupně. „Poradíme se a dáme vám vědět“, zněla lakonická odpověď. Dali. Povolili ještě jeden pořad, takže jsem znovu obíhala sídliště a házela pozvánky do schránek. Lidé opět přišli a opět byli spokojeni. Nejen že přišli starší obyvatelé Jižního Města, ale dorazili také jejich přátelé a sousedé z jejich bývalého bydliště.
Konečně bylo rozhodnuto s definitivní platností, že na kulturní pořady pro seniory bude vyčleněna malá částka na honoráře pro účinkující a bude dán k dispozici sál KS Litochleby. Klubové akce měly skvělou úroveň a navíc se tehdy nevybíralo vstupné. To vše předurčovalo, že se Klub aktivního stáří na pražském Jižní Městě brzy stal celopražskou záležitostí. O platu pro organizátora nepadlo ani slovo. Vzhledem k tomu, že jsem byla stejně na mateřské dovolené se svým pátým a později ještě se šestým dítětem, a že jsem nesměla mít příjem, tak mi to vlastně ani nevadilo. Jediné, co mi vadilo, že jsem zpočátku byla pod drobnohledem metodiků kulturního domu, kteří mě svým přístupem někdy doháněli k zoufalství, mnohdy až k zuřivosti.
Mé mladické nadšení je však po chvíli uondalo, protože na akcích Klubu se objevovali nejjasnější hvězdy tehdejšího hereckého nebe. Pořady byly velmi pestré, koncerty klasické hudby se střídaly s literárními pořady, představeními divadla jednoho herce a zajímavými zdravotními, historickými a právnickými přednáškami. 20. listopadu 1984 byl zahájen velmi populární cyklus: Na své filmové začátky vzpomíná…, který potom běžel ve stařičkém Chodovském kině až do roku 1989 a po jeho uzavření se přesunul do Paláce kultury a později do Kina OKO. V úvodním pořadu byl hostem národní umělec Ladislav Pešek a film z dob svých filmových začátků, který si přál vidět, byl „Těžký život dobrodruha“. V cyklu hostovalo 269 hereckých hvězd, získala jsem všechny, kteří se během let zapsali do srdcí generací diváků narozených v letech 1900–1940. Identická byla také doba narození hereckých hvězd. Chyběl jen jeden, Vladimír Menšík, který dostal astmatický záchvat cestou na náš pořad.
Během let se střídaly různé cykly, představovala se divadla kamenná i malých forem, muzea, filmová témata i pěvecké sbory. Klubové akce se rozšířily do několika pražských obvodů. 25. prosince se pravidelně konaly vánoční pořady s překvapením pro všechny, kteří nechtěli být o svátcích sami. Paní Dr. Věra Weberová, zakladatelka Klubu aktivního stáří zemřela v březnu 2000. Při mé poslední návštěvě v nemocnici mě představila spolupacientům slovy:„To mám dceru, to koukáte, té dám do pusy šroubek a ona vyplivne lokomotivu.“ Paní doktorka vlastní děti neměla, ale mně byla moudrou rádkyní a „adoptivní“ matkou po celých dlouhých 17 let.
Když bylo našemu Klubu 18 let, přesně 30.1.2002 jsme oslavili jeho plnoletost vzpomínáním na naše začátky. Seděla jsem s panem Dr. Pixou a panem Dr. Trucem na jevišti v KD Vltavská a vzpomínali jsme na Ljubu Hermanovou, která se na nás dívala z kumštýřského nebe a poslouchala spolu s námi svého nezapomenutelného Políra.
A 4. října 2005 jsem seděla se členy rodiny, rozhlasovými a televizními kolegy, zpěváky a herci a vzpomínali jsme u příležitosti nedožitých 85. narozenin na znamenitého konferenciera, autora mnoha televizních soutěží, scénářů a textů k písním, nezapomenutelného Dr. Jana Pixu.
Pořady Klubu aktivního stáří se však v Praze konají dál a já mám tu čest nést štafetu těch, kterým nebyl lhostejný život osamělých seniorů, dál. Pořady se už zdarma nekonají, ale vstupné je stále velmi přijatelné, pouhých 50 Kč, to proto, aby si radost z krásného kulturního zážitku mohly dopřát opravdu všichni.
2. února 2009 jsme oslavili už 25. narozeniny Klubu aktivního stáří. Byli u toho všichni hlavní protagonisté, kteří stáli u jeho zrodu: Dr. Vladimír Truc, Dr. Jan Pixa, Ljuba Hermanová i já. Ljuba zpívala svého blíbeného POLÍRA, nevadilo, že to bylo ze zvukového záznamu, a pan Dr. Pixa k nám moudře promlouval z plátna. A nejen my dva s panem Dr Trucem jsme měli pocit, že jsou tam opravdu s námi. Na slavnostní narozeninovou oslavu jsme také přizvali Pavlu Břinkovou, ta s námi totiž slavila naše desáté, patnácté, osmnácté i dvacáté narozeniny, tak přeci nemohla chybět! A koncem ledna 2014 Klub aktivního stáří oslavil 30. narozeniny. Vstupné bylo zdarma a program byl velkolepý, jak jinak…
Populace stárne, seniorů přibývá, většina z nich si nemůže dovolit platit za drahé kulturní akce a cítí se dobře ve společnosti stejně motivovaných vrstevníků, takže kulturní platforma se silnou sociální orientací je stále aktuální a s demografickým stárnutím populace po ní zřejmě bude velká poptávka i do budoucna.
A já, která jsem Klub zakládala ve svých 34 letech, jsem postupně dorostla do věku jeho pravidelných návštěvníků.
Ing. Dana Steinová