Psal se rok 1983 a já byla krátce po porodu svého pátého dítěte, když se mi do rukou dostal článek o Klubu aktivního stáří Dr. Věry Weberové, který končil zoufalou výzvou, aby podobné kluby vznikaly i jinde, zejména na nových pražských sídlištích. Já sama jsem na takovém sídlišti bydlela. V té době bylo Jižní Město jedno velké staveniště a jedinými místy, kde mohli osamělí staří lidé potkat své vrstevníky, byla zdravotní střediska nebo prodejny potravin. Zaujala mě myšlenka, vytvořit místo sociálního kontaktu pro ty, kteří byli vytrženi ze svého původního prostředí, a tak vznikl Klub aktivního stáří na pražském Jižní Městě. O tři roky později k němu přibyl i první obor University třetího věku, k jehož otevření se mi tehdy podařilo přesvědčit děkana lékařské fakulty Univerzity Karlovy prof. Vladimíra Pacovského.

Centrum celoživotního vzdělávání, které funguje od roku 2005, je v podstatě pokračováním mé celoživotní vášně – nabízet možnost psychické, fyzické a společenské aktivace všem, kteří po odchodu do důchodu pociťují nejen nedostatek sociálních kontaktů, ale i nedostatek uspokojující psychické stimulace a snížení fyzické aktivity.

Z aktivní třicátnice se mezitím stala dvojnásobná prababička, která dorostla do věku svých studentů, ale o ten pocit, že čas věnovaný seniorům není nikdy ztraceným časem, jsem nikdy nepřišla. Tuto vášeň po mně zdědily i tři z mých dětí, které se postupně staly nedílnou součástí Centra celoživotního vzdělávání.